Ústavní soud ČR

Soudce musí bezvýjimečně respektovat presumpci neviny

I. ÚS 1965/15 

Česká republika 

NÁLEZ Ústavního soudu 

Jménem republiky 

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 6 T 149/2014-1238 ze dne 22. 12. 2014 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 109/2015-1409 ze dne 8. 4. 2015, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 109/2015-1409 ze dne 8. 4. 2015 bylo porušeno základní právo stěžovatele na nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. II. Toto usnesení se proto ruší. III. V části směřující proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 6 T 149/2014-1238 ze dne 22. 12. 2014 se ústavní stížnost odmítá. 

O d ů v o d n ě n í : I. Předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel je stíhán pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, zločin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a pro přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Věc je vedena u Okresního soudu v Teplicích (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 6 T 149/2014, předsedou senátu je Mgr. Martin Roubalík. Stěžovatel se již několikrát bránil ústavní stížností proti rozhodnutím, která obecné soudy v souvislosti s tímto trestním řízením vydaly. Ústavní soud žádné z těchto předchozích ústavních stížností nevyhověl. 2. Nejprve byl stěžovatel vzat do tzv. útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Jeho ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 2558/14 ze dne 14. 8. 2014 jako zjevně neopodstatněnou. 3. Poté v rámci trestního řízení před okresním soudem stěžovatel učinil několik podání, v nichž uvedl, že předseda senátu Mgr. Roubalík ve spolupráci s policií manipuluje důkazními prostředky tak, aby bylo řízení vedeno a skončeno v neprospěch stěžovatele. Na základě toho předseda senátu Mgr. Roubalík podal na stěžovatele trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) trestního zákoníku. 4. Následně okresní soud rozhodl, že předseda senátu Mgr. Roubalík je vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Okresní soud uvedl, že mezi stěžovatelem a předsedou senátu Mgr. Roubalíkem vznikl vztah „pachatel – I. ÚS 1965/15 2 poškozený“, resp. svědek, a že „výtky obžalovaného velmi citelně a subjektivně zasáhly do osobností a profesní sféry předsedy senátu, který […] subjektivně cítí, že by již nemohl nestranně tr. věc [stěžovatele] rozhodnout a projednat“. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ovšem poté ke stížnosti státní zástupkyně rozhodl, že Mgr. Roubalík z vykonávání úkonů v předmětné trestní věci stěžovatele vyloučen není. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal ústavní stížnost, v níž namítal, že podle jeho názoru Mgr. Roubalík není schopen v jeho věci nestranně rozhodovat. Tuto ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/15 ze dne 9. 2. 2015 jako zjevně neopodstatněnou. Z tohoto usnesení plyne, že Ústavní soud tehdy nepovažoval skutečnost, že předseda senátu Mgr. Roubalík podal na stěžovatele kvůli jeho výrokům trestní oznámení, za problematickou z hlediska nestrannosti tohoto soudce. 5. Další ústavní stížnost stěžovatele týkající se předmětného trestního řízení Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 1223/15 ze dne 21. 5. 2015 jako opožděnou. 6. Následně okresní soud usnesením č. j. 6 T 149/2014-1003 ze dne 20. 11. 2014 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nevyhověl ani návrhům na nahrazení vazby jiným opatřením. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud usnesením č. j. 4 To 107/2015-1415 ze dne 8. 4. 2015. 7. Okresní soud dále v usnesení č. j. 6 T 149/2014-1238 ze dne 22. 12. 2014 výrokem I. zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, výrokem II. zamítl jeho žádost o bezplatnou obhajobu a napadeným výrokem III. opět rozhodl, že předseda senátu Mgr. Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Stěžovatel totiž namítal, že předseda senátu Mgr. Roubalík se vůči němu dopustil trestného činu křivého obvinění tím, že na něho „nepravdivě podal trestní oznámení“ pro křivé obvinění (viz bod 3 výše). Okresní soud uvedl ve svém rozhodnutí, že tato námitka „postrádá (jako ostatně všechny předchozí) aspekt relevantnosti a racionality“ a není důvodná. Předseda senátu Mgr. Roubalík podle okresního soudu v trestním oznámení (viz bod 3 výše) a v původním rozhodnutí o svém vyloučení (viz bod 4 výše) „vysvětlil, proč se vůči němu [stěžovatel] dopustil zločinu křivého obvinění“. Podáním trestního oznámení na stěžovatele se tak předseda senátu „nedopustil téhož zločinu vůči [stěžovateli]“. Ze strany stěžovatele tak mělo jít „pouze o prázdné proklamace, které nemohou narušit nestrannost a nezávislost předsedy senátu“. 8. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud napadeným usnesením č. j. 4 To 109/2015-1409 ze dne 8. 4. 2015. Co se otázky možné podjatosti Mgr. Roubalíka týče, ztotožnil se krajský soud s tím, že předseda senátu Mgr. Roubalík není vyloučen z úkonů v předmětné trestní věci. Krajský soud uvedl, že podle jeho názoru byla tato otázka již vyřešena v dřívějším usnesení krajského soudu ve spojení s usnesením Ústavního soudu, které se týkalo otázky podjatosti předsedy senátu Mgr. Roubalíka (bod 4 výše). Podle krajského soudu není důvodem k dalšímu rozhodování o věci tvrzení stěžovatele, že předseda senátu se svým trestním oznámením sám dopustil vůči stěžovateli trestného činu, ani trestní oznámení, které stěžovatel na předsedu senátu Mgr. Roubalíka podal. 9. Proti rozhodnutím uvedeným v bodech 6–8 se stěžovatel bránil ústavní stížností, v níž namítal, že soudy při rozhodování nerespektovaly tříměsíční lhůtu podle § 72 odst. 1 trestního řádu a nezabývaly se dostatečně možnostmi nahrazení vazby. Kromě zrušení těchto rozhodnutí se domáhal i toho, aby bylo nařízeno jeho okamžité propuštění z vazby. Ústavní soud tuto stížnost odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1383/15 ze dne 9. 6. 2015 zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh, k jehož projednávání není Ústavní soud příslušný. I. ÚS 1965/15 3 10. Poté stěžovatel podal další ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhoduje v tomto řízení. V této ústavní stížnost stěžovatel argumentuje, že obecné soudy porušily jeho právo na nezávislého a nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Touto ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení stejné dvojice rozhodnutí (body 7 a 8 výše, konkrétně se domáhá zrušení výroku III. rozhodnutí citovaného v bodě 7 a celého rozhodnutí citovaného v bodě 8) jako v předchozí ústavní stížnosti, avšak z jiného důvodu. V předchozí ústavní stížnosti (bod 9 výše) argumentoval, že soudy při rozhodování o vazbě nerespektovaly zákonnou lhůtu a dostatečně nezvážily možnosti nahrazení vazby, nyní argumentuje, že v jeho věci nerozhodoval nestranný soudce. Avšak i touto námitkou se Ústavní soud zabýval v jednom z předchozích řízení (bod 4 výše). Na základě zjištěných skutečností tehdy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stran 11. Stěžovatel ve své ústavní stížnost poukázal na to, že předseda senátu Mgr. Roubalík v usnesení o svém vyloučení (viz bod 4 výše) uvedl, že se subjektivně cítí podjatý, neboť „výtky obžalovaného velmi citelně a subjektivně zasáhly do [jeho] osobností a profesní sféry“, a že by již nemohl nestranně trestní věc rozhodnout a projednat. Podle stěžovatele tím dokázal, že není nestranný, přičemž stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), podle něhož je nestrannost soudce především subjektivní psychickou kategorií, o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám 12. Stěžovatel dále uvedl, že svými výroky (viz bod 3 výše) nemohl v žádném případě způsobit trestní stíhání předsedy senátu. Předseda senátu si toho jako právní profesionál měl být podle jeho názoru vědom. Trestním oznámením, které podal na stěžovatele, se předseda senátu sám mohl dopustit zločinu křivého obvinění. Stěžovatel měl proto „na svoji obranu“ podat trestní oznámení na předsedu senátu. Takto se stěžovatel a předseda senátu dostali do vzájemného postavení „pachatel – poškozený“, což má podle stěžovatele objektivně zakládat podjatost předsedy senátu. Objektivní podjatost dle stěžovatele dokazuje i stanovisko veřejnosti, které „vyjádřil spolek Liberty People […], celá rodina a známí stěžovatele“. 13. Rozhodnutí okresního soudu bylo podle stěžovatele odůvodněno „zcela nedostatečně, neadekvátně a nesrozumitelně“. Navíc mělo dojít k „radikální změně právního názoru“, neboť dne 2. 10. 2014 soud předsedu senátu pro podjatost vyloučil, ale dne 22. 12. 2014 již nikoliv. Rovněž rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele nedostatečné, neadekvátní a nesrozumitelné. Podle stěžovatele krajský soud „zmatečně tvrdí“, že okresní soud „znovu rozhodl, že není předseda senátu […] vyloučen“, přestože podle usnesení okresního soudu ze dne 2. 10. 2014 vyloučen je. 14. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil výrok III. napadeného usnesení okresního soudu a napadené usnesení krajského soudu. 15. Okresní soud a krajský soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na předchozí rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu v této věci, vzhledem k tomu Ústavní soud nepokládal za potřebné zasílat tato vyjádření stěžovateli. I. ÚS 1965/15 4 III. Hodnocení Ústavního soudu A. Přípustnost ústavní stížnosti 16. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na nestranného soudce, neboť Mgr. Roubalík, předseda senátu Okresního soudu v Teplicích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 T 149/2014, je podle něho podjatý. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro věcné projednání této ústavní stížnosti. Zejména se musel vypořádat s tím, že stěžovatel již v minulosti podal dvě ústavní stížnosti, které se týkaly stejného trestního řízení, přičemž v jedné z nich stěžovatel napadl totožná rozhodnutí jako nyní (bod 9 tohoto nálezu), avšak z jiných důvodů. Ve druhé ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval ve vztahu ke stejnému soudci ve stejném trestním řízení porušením práva na nestranného soudce (bod 4 tohoto nálezu). Obě ústavní stížnosti přitom byly usnesením odmítnuty, a to – v těchto částech – jako zjevně neopodstatněné. 17. Ústavní soud se svými usnesením vyjadřuje pouze k tomu, zda v okamžiku projednávání ústavní stížnosti byly splněny podmínky pro její věcné projednání [srov. § 42 odst. 1 a § 43 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Negativní rozhodnutí o této otázce nemůže bránit tomu, aby Ústavní soud později – budou-li již takové podmínky splněny – věcně projednal následnou ústavní stížnost. Jinými slovy, usnesení odmítající ústavní stížnost nepředstavuje překážku pro projednání pozdější ústavní stížnosti směřující proti totožným rozhodnutím. Rozhodující v takovém případě je, zda následná ústavní stížnost splňuje podmínky stanovené Ústavou a zákonem o Ústavním soudu. Je ovšem třeba poznamenat, že se překážka věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae) přesto uplatňuje i ve vztahu k usnesením Ústavního soudu. Právní posouzení skutečností v rámci dřívějšího řízení o ústavní stížnosti, byť uvedené pouze v usnesení, zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu ke zvažovaným právním otázkám a skutečnostem. V řízení o pozdější ústavní stížnosti tedy Ústavní soud nemůže tyto skutečnosti hodnotit odlišně. To má zvláštní význam v případě usnesení, kterými je návrh odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť v takových případech se Ústavní soud v jisté míře vyjádřil i k podstatě návrhu (tzv. kvazimeritorní posouzení). V důsledku uvedeného platí, že „ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou“ (usnesení sp. zn. I. ÚS 1895/13 ze dne 15. 8. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 4460/12 ze dne 14. 2. 2013), a to bez ohledu na to, zda jsou napadena totožná rozhodnutí [shodně nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), bod 10]. 18. Ve světle uvedeného Ústavní soud konstatuje, že jeho předchozí usnesení nepředstavují překážku pro věcné projednání aktuální ústavní stížnosti stěžovatele. Tato stížnost splňuje podmínky stanovené pro věcné projednání Ústavou a zákonem o Ústavním soudu, zejména byla podána ještě včas. 19. V ústavní stížnosti směřující vůči totožným rozhodnutím jako současná ústavní stížnost (bod 9 tohoto nálezu) stěžovatel uplatnil zcela odlišnou argumentaci. Poukazoval totiž na to, že soudy o jeho vazbě nerozhodly v zákonné lhůtě a že dostatečně nezvážily možnosti nahrazení vazby. Výlučně těmito otázkami se Ústavní soud tehdy zabýval (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1383/15 ze dne 9. 6. 2015). Otázka I. ÚS 1965/15 5 nestrannosti soudce nebyla v citovaném usnesení řešena a související skutečnosti v něm nebyly hodnoceny, toto usnesení tedy nijak nelimituje nynější přezkum Ústavního soudu. 20. Ve druhé zmiňované ústavní stížnosti stěžovatel stejně jako nyní namítal porušení práva na nestranného soudce, a to vůči stejnému soudci a ve vztahu ke stejnému soudnímu řízení (bod 4 tohoto nálezu). Jinými slovy, už tehdy stěžovatel namítal, že předseda senátu Mgr. Roubalík je v této trestní věci podjatý. Předseda senátu Mgr. Roubalík totiž na stěžovatele podal trestní oznámení a uvedl, že výroky stěžovatele citelně zasáhly do jeho osobnostní sféry. Ústavní soud tehdy nepovažoval tyto dvě skutečnosti za dostatečné pro závěr, že došlo k porušení stěžovatelova práva na nestranného soudce, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/15 ze dne 9. 2. 2015. Zde se již překážka věci pravomocně rozsouzené uplatní, a to ve vztahu k právnímu hodnocení všech tehdy zvažovaných skutečností. Přitom nehraje roli, že tehdy bylo napadeno jiné rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud se tak v nynějším řízení nebude odchylovat od hodnocení skutečností provedeného v citovaném usnesení. Jinými slovy, zjištění, že předseda senátu Mgr. Roubalík podal na stěžovatele za jeho výroky trestní oznámení a že sám vylíčil důvody, pro které se cítí podjatý, musí kvůli překážce věci pravomocně rozsouzené i v tomto řízení Ústavní soud hodnotit tak, že o podjatosti Mgr. Roubalíka samy o sobě nesvědčí. 21. Se zřetelem k uvedenému omezení Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti. B. Obecné principy 22. Právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod (dále jen „Listina“). Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že nestrannost soudce „je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát“ [nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297) nebo nález sp. zn. III. ÚS 449/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 193/35 SbNU 541)]. 23. Toto právo je chráněno i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) pokládá nestrannost soudců za jednu z nezbytných podmínek toho, aby soudy požívaly důvěry veřejnosti, což je v demokratické společnosti nezbytné (rozsudek ESLP ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, § 30). Tuto důvěru by měly soudy a soudci vzbuzovat i u obviněných (rozsudek ESLP ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80, § 26). 24. Nestranností je třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, § 73). Podle judikatury Ústavního soudu i ESLP se nestrannost soudce posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti. 25. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, § 118). V tomto pojetí je nestrannost „především I. ÚS 1965/15 6 subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)“ [nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255)]. V rámci subjektivního testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (rozsudek pléna ESLP ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, § 58; rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, § 47; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Micallef proti Maltě ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/56, § 94). 26. Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii ze dne 22. 10. 2007, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, § 76). Jinými slovy, domněnku subjektivní nestrannosti je možné vyvrátit jen objektivním způsobem [k nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska viz nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)]. 27. Získat důkaz, který by byl schopen vyvrátit domněnku nestrannosti, bude zpravidla obtížné. Naprostá většina případů řešených ESLP se tudíž soustředí na objektivní test, který tak představuje další důležitou záruku nestrannosti soudců (rozsudek ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, stížnost č. 22399/93, § 32). 28. V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, § 76). Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), „nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti“. Jinými slovy, „[n]ejde […] pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo [o] hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být“ [nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429)]. V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat [rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 58, obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. 29. Navzdory uvedenému vymezení není mezi subjektivním a objektivním testem nestrannosti nepřekonatelná propast, a proto jejich vzájemné rozdíly nemusí být vždy zřetelné. Jednání soudce totiž může vzbuzovat oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti z hlediska objektivního testu, avšak zároveň toto jednání může vypovídat o osobním přesvědčení soudce natolik, že to povede k vyvrácení domněnky jeho nestrannosti v rámci subjektivního testu (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, § 119 a § 123–133). 30. Ústavní soud považuje za nutné připomenout i úlohu a význam presumpce neviny, která je chráněna čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Obě ustanovení představují důležitou záruku spravedlivosti trestního řízení, jinými slovy, jádro jejich působení se týká především trestního řízení, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I. ÚS 1965/15 7 31. Časová působnost čl. 6 odst. 2 Úmluvy začíná až okamžikem, kdy je dotčená osoba obviněna z trestného činu, přičemž je ale třeba pojmy obvinění a trestný čin vnímat v autonomním významu, který jim přikládá ESLP ve své judikatuře (rozsudek ESLP ve věci G. C. P. proti Rumunsku ze dne 20. 12. 2011, stížnost č. 20899/03, § 38). 32. Z judikatury ESLP plyne, že presumpce neviny bude porušena v případech, kdy ze soudního rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele vyplývá, že osoba obviněná z trestného činu je vinna, přestože její vina nebyla zákonným způsobem prokázána (rozsudek ESLP ve věci Allenet de Ribemont proti Francii ze dne 10. 2. 1995, stížnost č. 15175/89, § 35). Existuje zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že tato osoba trestný čin spáchala (rozsudek ESLP ve věci Khuzhin a další proti Rusku ze dne 23. 10. 2008, stížnost č. 13470/02, § 94). V tomto ohledu tak musí veřejní činitelé pečlivě volit svá slova (rozsudek ESLP ve věci Böhmer proti Německu ze dne 3. 10. 2002, stížnost č. 37568/97, § 54 a 56; rozsudek ESLP ve věci Nešťák proti Slovensku ze dne 27. 2. 2007, stížnost č. 65559/01, § 88 a 89). 33. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny je „[k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, […] považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“. Ústavní soud se ve své judikatuře vyjadřoval především k působení tohoto principu a z něj plynoucí zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo) v rámci trestního řízení o příslušném trestném činu [např. nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), body 8–13; nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521); nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269); nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014]. Na druhou stranu Ústavní soud připustil i nepřímé působení presumpce neviny v horizontálních vztazích a její vyvažování se svobodou projevu (nález sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015, zejména body 25–37) a její vnímání v širším kontextu i mimo odvětví trestního práva [nález sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425)]. 34. Přestože čl. 40 odst. 2 Listiny hovoří o osobě, proti níž „je vedeno trestní řízení“, musí stát ctít presumpci neviny i před tím, než vůči dotčenému jednotlivci takové řízení zahájí. Jinými slovy, stát nemůže s nikým jednat jako s osobou vinnou z trestného činu, pokud o vině pravomocně nerozhodl soud. Pokud se totiž nevina presumuje po zahájení trestního řízení, kdy již zpravidla byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, tím spíše je třeba nevinu presumovat tehdy, dokud žádné takové skutečnosti předepsaným způsobem zjištěny nebyly. Navíc je třeba vykládat čl. 40 odst. 2 Listiny ve světle čl. 40 odst. 1 Listiny, podle něhož „[j]en soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“. Tento soud samozřejmě musí respektovat záruky stanovené v hlavě páté Listiny, proto o vině může rozhodnout jen zákonný soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. 35. Presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny tak musí stát respektovat i mimo trestní řízení o konkrétní trestní věci. Ani v jiných řízeních proto stát, respektive veřejní činitelé nesmějí vycházet z toho, že určitá osoba spáchala trestný čin, pokud o vině této osoby nebylo pravomocně rozhodnuto soudem. S presumpcí neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny tudíž není slučitelné ani vyjádření soudce nebo jiného veřejného činitele, z něhož plyne, že určitá osoba je vinna z trestného činu, pokud o tom soud pravomocně nerozhodl. Při aplikaci čl. 40 odst. 2 Listiny je totiž podle názoru Ústavního soudu třeba uplatňovat východiska judikatury ESLP (bod 32 tohoto nálezu). Podle této judikatury musí veřejní činitelé pečlivě volit svá slova, neboť je zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že I. ÚS 1965/15 8 určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že tato osoba trestný čin spáchala. To je třeba promítnout i do úvah o nestrannosti soudce, který takové prohlášení učiní. 36. Pokud soudce mimo odůvodnění rozsudku v příslušné trestní věci vyjádří názor, že určitá osoba je vinna trestným činem za situace, kdy tato osoba nebyla za tento trestný čin pravomocně odsouzena, zakládá tato skutečnost silné podezření, že dotyčný soudce není subjektivně nestranný. Přesvědčení soudce, že účastník řízení spáchal trestný čin, které není podloženo pravomocným odsuzujícím rozsudkem ani důkazy v rámci příslušného trestního řízení, totiž svědčí o zaujatosti tohoto soudce vůči danému účastníkovi a o předsudku, které brání nestrannému projednání případu. Nad to takovéto tvrzení v odůvodnění soudního rozhodnutí je nepřijatelným zásahem do presumpce neviny stěžovatele ve vztahu k tvrzenému spáchání trestného činu křivého obvinění. 37. Ve světle těchto principů Ústavní soud posoudil projednávaný případ. C. Aplikace na projednávaný případ 38. Stěžovatel namítá, že předseda senátu Mgr. Roubalík rozhodující v jeho trestní věci není nestranný. Stěžovatel poukázal na to, že dotyčný soudce na něj podal kvůli jeho vyjádřením trestní oznámení, což podle stěžovatele vyvolává objektivní pochybnost o nestrannosti tohoto soudce. Navíc v původním usnesení o svém vyloučení dotyčný soudce uvedl, že se vyjádřeními cítí dotčen a že by nebyl věc schopen nestranně posoudit. Tato argumentace by v nynějším řízení sama o sobě nemohla mít úspěch, neboť se jí Ústavní soud již zabýval a vyhodnotil ji jako zjevně neopodstatněnou (bod 4 tohoto nálezu), od tohoto hodnocení se Ústavní soud nemůže v tomto řízení odchylovat (bod 20 tohoto nálezu). Dále ovšem stěžovatel poukázal na to, že sám podal na dotyčného soudce trestní oznámení. Ústavní soud navíc z napadeného rozhodnutí okresního soudu zjistil, že v něm dotyčný soudce uvedl následující: námitka podjatosti „postrádá (jako ostatně všechny předchozí) aspekt relevantnosti a racionality“ a není důvodná. Předseda senátu Mgr. Roubalík „vysvětlil, proč se vůči němu [stěžovatel] dopustil zločinu křivého obvinění“. Podáním trestního oznámení na stěžovatele se tak předseda senátu „nedopustil téhož zločinu vůči [stěžovateli]“. Ze strany stěžovatele tak mělo jít „pouze o prázdné proklamace, které nemohou narušit nestrannost a nezávislost předsedy senátu“ (bod 7 tohoto nálezu). Tyto skutečnosti nastaly až po vydání odkazovaného usnesení Ústavního soudu (bod 4 tohoto nálezu) a Ústavní soud se jimi doposud nezabýval. Ústavní soud tak musel posoudit, zda lze předsedu senátu Mgr. Roubalíka považovat za nestranného soudce i poté, co nastaly výše uvedené nové skutečnosti. Ty je pochopitelně třeba vnímat v kontextu celého případu. 39. Prvním krokem při posuzování nestrannosti soudce je provedení subjektivního testu. Ústavní soud tak zkoumal, zda jsou nové skutečnosti způsobilé vyvrátit domněnku subjektivní nestrannosti soudce, jinými slovy, zda tyto skutečnosti vedou k závěru, že osobní přesvědčení soudce je zatíženo předsudkem nebo zaujatostí ve vztahu ke stěžovateli. 40. Skutečnost, že stěžovatel podal trestní oznámení na soudce, sama o sobě nevypovídá o vnitřním přesvědčení soudce nic a není způsobilá vyvrátit domněnku subjektivní nestrannosti soudce. Tato skutečnost může mít jistou vypovídající hodnotu jen z hlediska osobního přesvědčení stěžovatele, dále se jí proto není třeba zabývat. 41. Skutečnost, že dotyčný soudce v napadeném rozhodnutí uvedl výše citované I. ÚS 1965/15 9 výroky (bod 7 a 38 tohoto nálezu), už ovšem při posuzování osobního přesvědčení soudce vypovídací hodnotu má. Tyto výroky jsou plně přičitatelné dotyčnému soudci jako předsedovi senátu, který vydal rozhodnutí, v němž jsou obsažené. 42. Výrok, že předseda senátu Mgr. Roubalík „vysvětlil, proč se vůči němu [stěžovatel] dopustil zločinu křivého obvinění“, není slučitelný s presumpcí neviny stěžovatele. Tímto výrokem postavil předseda senátu Mgr. Roubalík najisto, že stěžovatel je vinen z trestného činu křivého obvinění, přestože za něj nebyl pravomocně odsouzen. Veřejní činitelé, zejména trestní soudci, si musí být vědomi nutnosti striktně dodržovat presumpci neviny, a to i z hlediska formulací, které volí ve svých rozhodnutích. Uvedené prohlášení předsedy senátu Mgr. Roubalíka, které nerespektuje presumpci neviny stěžovatele, zakládá silné podezření, že uvažování tohoto soudce je zatíženo předsudkem ve vztahu ke stěžovateli a není nezaujaté. 43. Ústavní soud musí v této souvislosti poukázat na podobnost případu s rozsudkem velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01. Tento případ se týkal kyperského advokáta (§ 15 citovaného rozsudku), který soudcům vyčetl, že si vyměňují „psaníčka“ (řecky „ravasakia“, k významu viz § 41 citovaného rozsudku) během výslechu svědka (§ 17 citovaného rozsudku). Vzápětí ho stejní soudci odsoudili k pěti dnům vězení, neboť se tím měl dopustit pohrdání soudem (§ 18 citovaného rozsudku). ESLP dospěl k závěru, že tito soudci nesplňovali test subjektivní nestrannosti, s poukazem na čtyři důvody: (1) tito soudci uvedli, že se cítí být hluboce uraženi jako osoby; (2) používali důrazná vyjádření svědčící o jejich rozhořčení; (3) okamžitě advokáta odsoudili k pětidennímu vězení, což považovali za jediné adekvátní opatření a (4) ještě před odsouzením advokáta vyjádřili názor, že je vinen z trestného činu pohrdání soudem (§ 130 citovaného rozsudku). 44. Z těchto čtyř faktorů jsou v projednávaném případě tři splněny zcela a jeden částečně. Předseda senátu Mgr. Roubalík totiž: (1) uvedl, že „výtky obžalovaného [stěžovatele] velmi citelně a subjektivně zasáhly do [jeho] osobností a profesní sféry […]“, a že proto „cítí, že by již nemohl nestranně tr. věc [stěžovatele] rozhodnout a projednat“; (2) používal výrazná vyjádření svědčící o jeho rozhořčení – nejprve šlo o již zmíněná vyjádření o citelném zásahu do jeho osobnostní sféry, z pozdějších vyjádření lze uvést výrok, že námitka stěžovatele „postrádá (jako ostatně všechny předchozí) aspekt relevantnosti a racionality“ a že ze strany stěžovatele jde „pouze o prázdné proklamace“; (3) sice neodsoudil stěžovatele, nicméně na něj podal trestní oznámení a (4) následně vyjádřil názor, že stěžovatel je vinen ze spáchání příslušného trestného činu. I s ohledem na tyto okolnosti případu tak Ústavní soud musí konstatovat, že domněnka subjektivní nestrannosti soudce Mgr. Roubalík byla vyvrácena a že tento soudce není z hlediska subjektivního testu nestranný. 45. Za těchto okolností by bylo nadbytečné provádět test objektivní nestrannosti. 46. Věc lze tedy shrnout takto. Předseda senátu Mgr. Roubalík při rozhodování v trestní věci stěžovatele vyjádřil názor, že stěžovatel „se vůči němu […] dopustil zločinu křivého obvinění“, aniž by byl stěžovatel za tento trestný čin pravomocně odsouzen. Tento soudce tedy nerespektoval presumpci neviny. Přitom nemůže hrát roli to, že předseda senátu Mgr. Roubalík rozhodoval v daném řízení o jiném trestném činu, než je údajný zločin křivého obvinění. Stát, respektive veřejní činitelé a zejména trestní soudci jsou totiž povinni respektovat presumpci nevinny i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo soudem pravomocně rozhodnuto. Tuto povinnost I. ÚS 1965/15 10 předseda senátu Mgr. Roubalík nerespektoval, čímž založil silné podezření o tom, že není subjektivně nestranný. To potvrdily i další okolnosti případu – právě tento soudce totiž podal na stěžovatele trestní oznámení; prohlásil, že výtky stěžovatele velmi citelně zasáhly do jeho osobnostní sféry; a používal i další výrazná vyjádření svědčící o jeho rozhořčení. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že tento soudce není nestranný, neboť uvedenými zjištěními byla vyvrácena domněnka jeho subjektivní nestrannosti. 47. Krajský soud ve svém napadeném usnesení nezvážil výše uvedené okolnosti a dospěl k nesprávnému závěru, že situace se od předchozího rozhodnutí Ústavního soudu nezměnila. V důsledku toho v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky neposkytl ochranu základnímu právu stěžovatele na nestranného soudce, když jeho stížnost zamítl. Tímto usnesením tak bylo porušeno základní právo stěžovatele na nestranného soudce jako součást práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. D. Závěr 48. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu v této části ústavní stížnosti vyhověl a toto napadené usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 49. Obecné soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 50. Ústavní soud si je vědom, že stěžovatel navrhl zrušení III. výroku rozhodnutí okresního soudu o vyloučení soudce Mgr. Roubalíka a zrušení celého napadeného rozhodnutí krajského soudu, přičemž podstata jeho argumentace směřuje výlučně k otázce podjatosti a nestrannosti tohoto soudce. Tyto námitky výše Ústavní soud posoudil s tím, že částečně se jedná o otázku Ústavním soudem již rozhodnutou, avšak zčásti ohledně hodnocení soudcem provedené argumentace v napadeném rozhodnutí prizmatem presumpce neviny dal stěžovateli za pravdu. Ústavní soud s ohledem na rozsah argumentace stěžovatele zvažoval, v jakém rozsahu přistoupit k derogaci napadeného usnesení krajského soudu. Zda zrušit toto rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu či pouze v rozsahu, v němž posuzuje III. výrok prvostupňového rozhodnutí, tedy otázku vyloučení předsedy senátu z vykonávání úkonů trestního řízení. Ústavní soud přistoupil k derogaci napadeného rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu bez omezení. Vázán závěry tohoto nálezu krajský soud nemůže zvážit otázku vyloučení předsedy senátu izolovaně, aniž by současně nebyla ve hře i otázka zákonnosti jím vydaného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. Případný závěr o vyloučení předsedy senátu má totiž dopad i do rozhodování o zákonnosti jím vydaného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. 51. Ústavní soud naopak nepřistoupil ke zrušení napadeného výroku III. usnesení okresního soudu, a to z následujících důvodů. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu I. ÚS 1965/15 11 ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy náleží rozhodnout s konečnou platností o tom, zda byla nebo nebyla v konkrétním případě porušena základní práva nebo svobody jednotlivce. Ústavní soud ovšem není jediným orgánem, který základním právům a svobodám poskytuje ochranu, neboť to je v souladu s čl. 4 Ústavy povinností všech soudů. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869); nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015, bod 28]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. Rozhodne-li Ústavní soud o nepřípustnosti části ústavní stížnosti z tohoto důvodu, jde o výsledek jeho uvážení, který nemá žádnou spojitost se skutečným vyčerpáním opravných prostředků stěžovatelem. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že k tomu, aby došlo k nápravě zjištěného porušení základních práv stěžovatele, je dostačující zrušit usnesení krajského soudu. Ten bude nyní vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v tomto nálezu a bude povinen poskytnout ochranu základním právům stěžovatele ve vztahu k usnesení okresního soudu jako celku, tedy nikoliv jen ohledně napadeného výroku III. usnesení okresního soudu. Část ústavní stížnosti směřující proti výroku III. usnesení okresního soudu proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. ledna 2016 David Uhlíř předseda senátu

 

 

 

1/ Náležité odůvodnění vazebních rozhodnutí; důvodnost dalšího trvání vazby; osobní slyšení obviněného při rozhodování soudu o vzetí do vazby:

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. H. D., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem, se sídlem Podolská 124, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 ze dne 5. 3. 2014 a zásahu Krajského soudu v Plzni, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: 

I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 ze dne 5. 3. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ve vztahu ke stěžovateli ruší. 

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. 


Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na osobní svobodu a spravedlivý proces. Zároveň navrhl konstatování porušení stejných práv postupem Krajského soudu v Plzni. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 9. 6. 2012 z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba). Následující rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, respektive o zamítnutí jeho žádostí o propuštění z vazby, byla odůvodněna hrozbou vysokého trestu odnětí svobody osm až dvanáct let a absencí pevných vazeb stěžovatele v České republice. 

3. Dne 18. 4. 2013 krajský soud shledal stěžovatele vinným neoprávněným přechováváním prekursoru k výrobě pervitinu, čímž měl spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a odsoudil jej k trestu odnětí svobody ve výši osmi let a vyhoštění na dobu neurčitou. 

4. Dne 1. 7. 2013 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody ve výši čtyř roků a trestu vyhoštění na dobu deseti let. 

5. Usnesením přijatým v neveřejném zasedání ze dne 22. 1. 2014 Nejvyšší soud oba rozsudky z podnětu dovolání stěžovatele zrušil a věc vrátil k projednání krajskému soudu. Zároveň odmítl dovolání podané státním zástupcem. Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace skutku je nesprávná, neboť jednání stěžovatele popsané ve výroku o vině má znaky přípravného jednání a nikoliv dokonaného skutku. Nejvyšší soud neučinil žádné rozhodnutí o vazbě podle § 265l odst. 4 trestního řádu. Toto rozhodnutí bylo odesláno krajskému soudu a stěžovateli dne 20. 2. 2014.

6. Dne 25. 2. 2014 poté, co rozhodnutí i spis byl přijat krajským soudem, tento jej zaslal zpět Nejvyššímu soudu s informací, že nebylo rozhodnuto o vazbě stěžovatele. 

7. Dne 3. 3. 2014 Nejvyšší soud obdržel dopis od právního zástupce stěžovatele s dotazem, jak se bude řešit nastalá situace, kdy podle jeho názoru je stěžovatel momentálně zbaven osobní svobody bez právního důvodu.

8. Napadeným usnesením dne 5. 3. 2014 přijatým v neveřejném zasedání Nejvyšší soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby podle § 265l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková). Toto rozhodnutí bylo odůvodněno následovně: 

"Obviněný D. V. H. je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se zdržuje na území České republiky, byl zaměstnán u svých rodičů, je svobodný a bezdětný. Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného D. V. H. výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, rozhodl o vazbě obviněného. Shledal přitom, že i v tomto stádiu řízení trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., neboť obviněný není vázán k pobytu na území České republiky a je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, přičemž obviněnému hrozí vysoký trest, neboť na zločin, pro který je stíhán, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal skutek, pro který je stíhán a v době rozhodování nelze se zřetelem na povahu a závažnost trestné činnosti dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Jsou proto dány důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř."

9. Dne 7. 4. 2014 byl stěžovatel krajským soudem shledán vinným trestným činem přípravy zločinu nedovolené výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody a vyhoštění na dobu deseti let. 

II. Argumentace stran

10. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ani Krajský soud v Plzni nepostupovaly v souladu s čl. 8 Listiny, neboť byl rozhodnutím Nejvyššího soudu zbaven svobody a to jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Krajský soud v Plzni naproti tomu nerozhodl o jeho bezodkladném propuštění na svobodu, ačkoli zjistil, že neexistuje právní důvod k tomu, aby dále vykonával trest odnětí svobody. Rovněž má za to, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud neposoudil řádně důvody jeho vzetí do vazby a své rozhodnutí se ani nepokusil přiměřeným způsobem odůvodnit.

11. Podle stěžovatele Nejvyšší soud opomenul rozhodnout o jeho vazbě dne 22. 1. 2014 zároveň s dovoláním. Přitom o něm nemohl rozhodnout až následně, jak se stalo, neboť podle dikce § 265l odst. 4 trestního řádu Nejvyšší soud tak může učinit pouze zároveň s rozhodnutím o zrušení trestu odnětí svobody, což stěžovatel chápe ve smyslu pouze ve stejnou dobu. Rozhodnout o vazbě později mu již nepříslušelo. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení přijal až více než měsíc po rozhodnutí o dovolání, rozhodoval v rozporu se zákonem. 

12. Proti obsahu napadeného usnesení stěžovatel namítá, že není dostatečně odůvodněné, neboť není nijak konkretizováno ve vztahu k jeho osobě. Dle něj nemůže stačit povrchní odkaz na důvody, které byly uváděny před dvěma lety. Dále dle stěžovatele není pravdou, že mu nadále hrozí vysoký trest odnětí svobody. Vykonal totiž již téměř polovinu Nejvyšším soudem zrušeného čtyřletého trestu. Z odůvodnění není zřejmé, v čem konkrétně je spatřována obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Ve výkonu trestu se údajně stěžovatel choval vzorně, a pokud by trest nebyl zrušen, mohl již brzy žádat o podmíněné propuštění.

13. Krajský soud dle stěžovatele chyboval v tom, že měl ihned nařídit jeho propuštění, a nikoliv kontaktovat Nejvyšší soud a odeslat mu spis k novému rozhodnutí. 

14. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že v rámci dovolání náleží rozhodnutí o vazbě výlučně Nejvyššímu soudu, a proto neměl žádnou zákonnou možnost, jak zjevně protiprávní stav napravit, než spis opětovně postoupit Nejvyššímu soudu. 

15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dne 9. 1. 2014 v příslušném informačním systému (eLustrace) zjišťoval, zda je stěžovatel zbaven osobní svobody, a zjistil, že nikoliv. Dle citovaného vyjádření je to poprvé, co došlo k tomu, že tato informace byla mylná. Soud neměl tedy důvod pochybovat o správnosti této informace, a proto dne 22. 1. 2014 nerozhodoval o vazbě stěžovatele, neboť se domníval, že není ve výkonu trestu odnětí svobody. Když byl na skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu, následně upozorněn krajským soudem, tak o vazbě neprodleně rozhodl podle § 265l odst. 4 trestního řádu. Dle jeho názoru je k takovému rozhodnutí výlučně oprávněný Nejvyšší soud, a proto bylo jeho povinností za nastalé situace tak i učinit. Nejvyšší soud považuje za nesprávný názor stěžovatele, že mu již následně nepříslušelo takové rozhodnutí přijmout, neboť dovolací řízení nebylo ukončeno dnem 22. 1. 2014. 

16. Stěžovatel ve své replice trvá na své stížnosti.



III. Hodnocení Ústavního soudu

17. Ústavní soud považuje za nutné rozdělit přezkum zbavení svobody stěžovatele na dvě období. A to na období od rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (22. 1. 2014) do napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 5. 3. 2014 a na období po tomto rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby.

A. Období 22. 1. 2014 - 5. 3. 2014

18. Dne 22. 1. 2014 se stěžovatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 83/2013-917 ze dne 1. 7. 2013. Tento rozsudek byl však usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159-2013-53 ze dne 22. 1. 2014 zrušen. V období od tohoto usnesení Nejvyššího soudu do napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 5. 3. 2014 nebylo vydáno žádné rozhodnutí o zbavení stěžovatele osobní svobody. Důvodem bylo zřejmé pochybení Nejvyššího soudu, který o vazbě dne 22. 1. 2014 opomenul rozhodnout. Ústavní soud tak nemůže než konstatovat, že v tomto období byl stěžovatel zbaven osobní svobody bez jakéhokoliv právního důvodu a tedy v rozporu se svým právem plynoucím z čl. 8 odst. 1 Listiny. 

19. Není tu však žádné rozhodnutí, k jehož kasaci by Ústavní soud mohl přistoupit a není zde ani možnost zakázat nějakému orgánu veřejné moci, aby v porušování stěžovatelova práva pokračoval, neboť tento zásah již netrvá a není zde ani hrozba jeho opakování. 

20. Ústavní soud je toho názoru, že není na místě ani deklaratorní výrok podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 385/03 ze dne 21. 4. 2004 (N 59/33 SbNU 95) k takovému výroku přistoupil, což však odůvodnil skutečností, že "v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě nezákonně a protiústavně, přičemž nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, na jejichž využití soudy nereagovaly adekvátně; proto jedinou jeho možností, jak se domoci ochrany svého základního práva, zůstala ústavní stížnost". V nyní posuzované věci však ústavní stížnost byla podána až 14. 3. 2014, tedy po odeznění namítané situace. V tento moment již stěžovatel měl ovšem k dispozici jiné účinné prostředky nápravy než ústavní stížnost. 

21. V případě nezákonného či protiústavního zbavení osobní svobody, které již odeznělo, je v situaci, kdy nehrozí bezprostřední opakování zásahu, jediným myslitelným prostředkem nápravy náhrada majetkové a nemajetkové újmy. Přiznat takovou náhradu však není v kompetenci Ústavního soudu. Pokud tedy právní řád takovou možnost připouští, je povinností stěžovatelů takový prostředek nápravy vyčerpat, předtím než se obrátí se svou ústavní stížností na Ústavní soud. 

22. Podle § 6a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") je stát odpovědný za porušení práva na osobní svobodu a podle tohoto zákona se dotčená osoba může domáhat jak náhrady škody, tak zadostiučinění, včetně finančního, za vzniklou nemajetkovou újmu. V případě stěžovatele není pochyb o tom, že byl zbaven svobody nezákonně a protiústavně (viz bod 18 výše) a měl tak a stále má možnost svůj nárok podle tohoto zákona uplatnit, což však neučinil.

23. Tato část stížnosti musí být tedy odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

24. K obdobnému výkladu, že v případě již skončeného porušení práva na osobní svobodu je adekvátním prostředkem nápravy možnost domáhat se náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dospívá ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, § 36-41).

25. Ústavní soud podotýká, že tento jeho názor je pro stěžovatele výhodnější a lépe ochraňuje jejich základní práva. Pro dotčené osoby není v těchto situacích vůbec nutné se obracet s ústavní stížností na Ústavní soud, který beztak by mohl pouze deklarovat porušení jejich práv, ale mohou se rovnou obrátit na příslušný orgán podle zákona o odpovědnosti státu se svým nárokem na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Je plně v pravomoci těchto orgánů a případně soudů v následném soudním řízení otázku vzniku odpovědnosti státu posoudit bez nutnosti předchozího deklaratorního výroku Ústavního soudu. V důsledku tak stěžovatelé dosáhnou nápravy rychleji, než kdyby se museli nejdříve obracet na Ústavní soud a vyčkávat jeho rozhodnutí.

A. Období po 5. 3. 2014

26. Stěžovatelovy námitky proti napadenému usnesení, kterým Nejvyšší soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu (útěkové vazba), jsou dvojího druhu. Za prvé stěžovatel namítá, že k takovému rozhodnutí nebyl Nejvyšší soud vůbec příslušný a za druhé namítá nedostatečnou odůvodněnost takového rozhodnutí a vůbec nedostatečné důvody pro jeho vzetí do vazby. Ústavní soud tyto námitky posoudí postupně. 

1. Údajné jednání Nejvyššího soudu ultra vires

27. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu úkony orgánu státu učiněné mimo jeho zákonné kompetenční vymezení jsou úkony učiněnými ultra vires, a jedná se o úkony defektní. Soud se dopustí jednání ultra vires v případě, kdy si svévolně, tj. bez opory v zákoně, rozšíří svou jurisdikci a takové jednání sebou nese dopady (zásahy) do základních práv stěžovatele v důsledku svévole [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), bod 34, 41]. 

28. V nyní posuzované věci je klíčové posoudit, zda Nejvyšší soud, potom co 22. 1. 2014 rozhodl o dovolání stěžovatele, měl následně dne 5. 3. 2014 kompetenci rozhodnout dle § 265l odst. 4 trestního řádu o vazbě stěžovatele. 

29. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Obecný význam slova zároveň je "v témž čase, současně, najednou" (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1994). Rovněž teleologickým výkladem lze dospět k závěru, že slovem zároveň je nutno myslet ve stejný den jako v rozhodnutí o dovolání. Pokud by tomu tak nebylo a Nejvyšší soud by o vzetí do vazby rozhodl například až den následující poté, co zrušil rozsudky, na jejichž základě se dovolatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, tak by v mezidobí neexistoval právní důvod zbavení osobní svobody dovolatele, jak tomu nakonec bylo i u stěžovatele v nyní posuzovaném případě. 

30. Ústavní soud si je vědom, že zde přistupuje k výkladu podústavního práva, který mu zásadně nepřísluší. Nicméně děje se tak v kontextu vzetí do vazby, kde zákonnost, tedy soulad i s podústavním právem, je explicitní podmínkou ústavnosti zbavení svobody. Čl. 8 odst. 5 Listiny umožňuje vzetí do vazby pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Odstavec 2 tohoto ustanovení umožňuje zbavení svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Každé zbavení svobody musí být v prvé řadě v souladu se zákonem, a to jak hmotněprávně, tak procesně (viz nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, bod 41).

31. Ústavní soud tedy přisvědčuje argumentaci stěžovatele, že § 265l odst. 4 trestního řádu opravňuje Nejvyšší soud rozhodnout o vazbě pouze ve stejný den jako o dovolání. 

32. Avšak ne každý mylný výklad podústavního práva zakládá protiústavní zásah do práv jednotlivců. Jak vyplývá z výše zmíněné judikatury Ústavního soudu o jednání orgánu ultra vires půjde, pouze pokud má znaky svévole.

33. Ústavní soud se nedomnívá, že pochybení Nejvyššího soudu dosahuje intenzity svévole. V momentě, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele, byl zjevně příslušný rozhodnout i o jeho vazbě. Jeho pochybení spočívalo v tom, že tak neučinil "zároveň", ale až více než o měsíc později, nicméně stále v situaci, kdy o vazbě stěžovatele nebylo přijato žádné jiné rozhodnutí. Nejvyšší soud si tedy nepřisvojil kompetenci, která by mu vůbec nepříslušela, pouze mylně interpretoval časové omezení této kompetence.

34. Z hlediska ústavněprávních požadavků na vzetí do vazby je také podstatné, že o vazbě stěžovatele rozhodl soud, tak jak vyžaduje čl. 8 odst. 5 Listiny. 

35. Každopádně v nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemusí rozhodnout, zda pochybení v tom, který soud o vazbě stěžovatele rozhodl, které nedosahovalo intenzity svévole, zakládá tak intenzivní zásah do ústavních práv stěžovatele, že došlo k jejich porušení. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je totiž vadné především z následujících důvodů.

2. Dostatečné odůvodnění napadeného usnesení

a. Obecné principy

36. Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že svoboda jednotlivce představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot a v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější [nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719) a nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 14 a 35]. Obdobně Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP") považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy, za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (viz např. rozsudek ESLP ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, § 45). 

37. Nicméně je nutno mít na paměti, jak Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že každé rozhodování o vazbě se odehrává jen v rovině pouhé pravděpodobnosti - a nikoli jistoty - ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě [nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 17]. V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. [nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235), bod 19].

38. Nicméně tato určitá deference ze strany Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů o vazbě je podmíněna právě pečlivým posouzením konkrétních okolností jednotlivých případů obecnými soudy. V opačném případě totiž odpadá hlavní důvod tohoto zdrženlivého přístupu, že jsou to obecné soudy, které jsou detailně obeznámeny se skutkovými okolnostmi případu, jsou v přímém kontaktu s dotčenými osobami a samy posoudily existenci všech relevantních okolností pro zásah do práva na osobní svobodu obviněného. Z těchto důvodů Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje požadavek náležitého odůvodnění vazebních rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 19; nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447), bod 14; či nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014, bod 23].

39. V nálezu sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235) tento požadavek shrnul následovně:

21. Ústavní soud zdůrazňuje, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v případě čl. 8 odst. 2 Listiny, které předvídají úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou trestním řádem, je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav, a dále musí soud v odůvodnění zdůvodnit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě je tak odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Je proto nezbytné získat dostatek podkladů a poznatků, které při rozhodování obecným soudům umožní právě tyto všechny okolnosti zhodnotit. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 tr. ř.). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (...).

22. Požadavek vyčerpávajícího odůvodnění označujícího konkrétní skutečnosti, na nichž je postaveno uvalení vazby, je zvláště významný v situaci, kdy je hodnocena oprávněnost obavy vedoucí k uvalení útěkové vazby na stěžovatele (§ 67 písm. a) tr. řádu). Ústavní soud ... vymezil prostor ústavně konformní interpretace ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu tak, že důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu, tedy každá z těchto skutkových podstat je tím jednáním, případně konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání. 

40. Ústavní soud také v minulosti kritizoval formální odůvodnění vazby obecnými soudy používáním stereotypních formulací v rozhodnutích soudů o prodloužení vazby, což vzbuzuje podezření, že se rozhodující orgány dostatečně nezabývaly konkrétními okolnostmi. Pochybením je také pokud soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014, body 37-38).

41. Obdobně ESLP ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že každé zbavení osobní svobody jednotlivce musí být pečlivě posouzeno příslušnými soudy (viz např. rozsudek ESLP ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, jímž ESLP shledal porušení práva na osobní svobodu stěžovatele právě z důvodu, že český soud nepodrobil detenci stěžovatele pečlivému přezkumu a odůvodnění jeho rozhodnutí bylo velice povrchní). ESLP zdůrazňuje, že je na orgánech rozhodujících o vazbě, aby určily konkrétní skutečnosti, které odůvodňují zbavení osobní svobody. Orgány musí prozkoumat všechny skutkové okolnosti svědčící pro i proti odklonění se od pravidla respektování osobní svobody a musí tyto důvody uvést ve svých rozhodnutích (rozsudek ve věci Sorokin proti Rusku ze dne 30. 7. 2009 č. 7739/06, § 55). 

42. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou charakter a morálka obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí (nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 34). V tomto nálezu Ústavní soud také uvedl dva základní faktory, které musí obecné soudy zkoumat, pokud posuzují důvodnost dalšího trvání útěkové vazby: 

31. V první řadě (...) musí soud zvážit případné námitky obviněného, který má právo prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše musí být přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu.

32. Druhým faktorem klíčovým pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. (...) obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu (...).

43. Podle judikatury ESLP musí být vazba vždy založena na relevantních a dostatečných důvodech. Vedle délky hrozícího trestu by podle judikatury ESLP nebezpečí útěku mělo být posuzováno s ohledem na různé faktory, zvláště ty týkající se povahy dotyčné osoby, její mravy, domov, zaměstnání, majetek, rodinné vztahy a všechny druhy vazeb k zemi, v níž je proti němu vedeno trestní stíhání (rozsudek ve věci Becciev proti Moldavsku ze dne 4. 10. 2005 č. 9190/03, § 58 a rozsudek ve věci Shenoyev proti Rusku ze dne 10. 6. 2010 č. 2563/06, § 54). Nebezpečí útěku ze strachu před sankcí se postupem času snižuje také proto, že jestliže se do délky trestu započítává doba strávená ve vazbě, snižuje se také doba, kterou by obviněný musel po svém případném odsouzení ve vězení skutečně strávit, což snižuje pokušení uprchnout (rozsudek ve věci Neumeister proti Rakousku ze dne 27. 6. 1968 č. 1936/63, § 10). Nebezpečí vyhýbaní se spravedlnosti nemůže být abstraktní, ale musí být podpořeno konkrétními důkazy (Becciev, § 59). Vnitrostátní soudy mají také povinnost zvažovat i jiné záruky, že se osoba nebude vyhýbat spravedlnosti (rozsudek ve věci Fešar proti České republice ze dne 13. 11. 2008 č. 76576/01, § 54).

44. Pokud jde konkrétně o vazbu cizinců z důvodu absence vazeb na zemi, tak například ve věci Tariq proti České republice ESLP shledal, že pouhá skutečnost, že stěžovatel byl cizincem a jeho rodina byla v zahraničí, i když zcela relevantní při počátečním vzetí do vazby již není dostatečným důvodem pro vazbu trvající čtyři roky (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 č. 75455/01, § 92). Dostatečným důvodem samozřejmě může být, pokud obviněný se již nějakým způsobem pokusil vyhnout spravedlnosti, i když ani poté ne na příliš dlouhou dobu (viz tamtéž a rozsudek ve věci Czajka proti Polsku ze dne 13. 2. 2007 č. 15067/02, § 46). V nálezu sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014 Ústavní soud kritizoval paušální odůvodnění útěkové vazby poukazem na to, že obžalovaný je cizincem bez zohlednění jeho konkrétní situace a absencí argumentačního vypořádání se s dalšími relevantními okolnostmi (body 40-41).

b. Vlastní přezkum nyní projednávané věci
´
45. Ústavní soud předně poznamenává, že v nyní posuzovaném případě jde o specifickou situaci oproti běžnému rozhodování o vazbě. Nynější stěžovatel byl již pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši čtyř let. Toto pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, protože právní kvalifikace skutku byla nesprávná a jednání stěžovatele popsané ve výroku o vině má znaky přípravného jednání, nikoliv dokonaného skutku. Nejvyšší soud tedy nijak nepopřel odůvodněnost shledání stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu, pouze rozhodl, že je třeba změnit právní kvalifikaci na přípravu. 

46. Situace, kdy jsou Nejvyšším soudem zrušeny jak prvoinstanční rozsudek, tak rozsudek odvolacího stupně, aniž by bylo zpochybněno odsouzení obžalovaného za trestný čin, se jeví být podobnou situaci, kdy obžalovaný byl již shledán vinným ze spáchání trestného činu soudem první instance, byť nepravomocně. K této situaci se Ústavní soud vyjádřil v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014, kde dovodil, že "[o]dsouzení soudem první instance k vysokému nepodmíněnému trestu, byť nepravomocné, představuje zásadní změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě Ústavní soud uznává, že riziko útěku, či skrývání se je podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy by k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo." 

47. Může nastat i situace, kdy i po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu je téměř jisté (nezmění-li se skutkový stav), při vázanosti nižších soudů názorem Nejvyššího soudu, že obžalovaný bude znovu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Poté je otázkou, jaké by byly ústavněprávní požadavky na kvalitu vazebních důvodů ve specifické situaci, kdy již je téměř jistota, tedy nikoliv pouze hrozba, pokračování výkonu trestu odnětí svobody po novém rozhodnutí. Tato situace však v nyní posuzovaném případě nenastala, a proto se k ní Ústavní soud nebude vyjadřovat. 

48. V nyní posuzovaném případě bylo po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu možné, aby vzhledem k nově nastalé právní situaci, když věc byla překvalifikována z dokonaného trestného činu na jeho přípravu, soudy dále snížily trest až na tři roky odnětí svobody (viz § 58 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku), který by mohl být i podmíněně odložen (§ 81 odst. 1 trestního zákoníku). Proto v dané situaci nebylo jasné, že stěžovateli bude vůbec uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Zároveň nelze ani hovořit o hrozbě vysokého trestu, který mohl být nejvýše čtyři roky (viz níže) a vzhledem k tomu, kolik času již stěžovatel ve vazbě a odnětí svobody strávil, tak efektivně pouze dva roky a tři měsíce. V takové situaci, kdy stěžovateli ani nemusel být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nelze slevovat z požadavků na odůvodnění uvalení vazby, byť nejsou pochyby o vině stěžovatele.

49. Nejvyšší soud uvedl dva důvody pro vzetí stěžovatele do útěkové vazby. Za prvé stěžovatel není vázán k pobytu na území České republiky a za druhé hrozí mu vysoký trest, neboť na zločin, pro který je stíhán, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku.

50. Již při pohledu na uvedené důvody je zřejmé jak paušálně, automaticky a bez pečlivého posouzení věci a individuálních okolností stěžovatele Nejvyšší soud k rozhodnutí přistoupil. Stěžovateli v této fázi totiž vysoký trest odnětí svobody ani trest propadnutí majetku nehrozí. Ústavní soud pak připomíná svou ustálenou judikaturu, že z hlediska důvodů pro útěkovou vazbu není podstatná typová výše sazby pro daný trestný čin, ale uložení jaké výše trestu lze reálně předpokládat pro konkrétního obviněného při konkrétních okolnostech daného případu [viz nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 29 a nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447), bod 12].

51. Stěžovatel byl předchozím, pravomocným rozhodnutím vrchního soudu odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši čtyř let a vyhoštění na dobu deseti let. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno pouze z podnětu dovolání stěžovatele. Dovolání podané Nejvyšším státním zástupcem bylo odmítnuto. Na stěžovatele se tedy plně vztahovalo ustanovení § 265s odst. 2 trestního řádu, podle kterého bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Zákaz reformationis in peius se zcela jistě aplikuje na druh a výměru trestu (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292). Stěžovatel tedy v novém řízení mohl být odsouzen maximálně k trestu odnětí svobody ve výši čtyř roků, což je značně odlišné od osmi až dvanácti let uvedených Nejvyšším soudem, které mu v době rozhodování Nejvyššího soudu nehrozily ani teoreticky, natož tak reálně. Trest odnětí svobody ve výši čtyř let nelze podle judikatury Ústavní soudu pro účely vazby považovat za vysoký trest, kterým je trest ve výši nejméně osmi let [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3); nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 20; a nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 29].

52. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování Nejvyššího soudu stěžovatel byl v detenci již téměř dva roky, tak fakticky mu hrozil trest odnětí svobody v nejvyšší míře dvou let a tří měsíců. Za situace, kdy se započítává do délky trestu doba, kterou stěžovatel strávil ve vazbě, se pokušení obviněných uprchnout či skrývat se postupně nutně snižuje, neboť se snižuje i délka možného trestu. Tyto měnící se podmínky způsobené plynutím času představují podstatný faktor při posuzování útěkové vazby, se kterým se každý soud rozhodující o pokračování vazby musí vypořádat. Tento faktor je zvlášť podstatný v situaci, kdy potenciální výše trestu se od počátku trestního stíhání, kdy soudy mohly uvažovat o sazbě 8 až 12 let, snížila na maximálně dva roky a tři měsíce. V takové situaci je nepřijatelné, že Nejvyšší soud v zásadě jen reprodukoval důvody vazby, které byly obsaženy v předchozích vazebních rozhodnutích (viz bod 2 výše), které byly vydány v době, kdy stěžovateli ještě teoreticky mohl hrozit trest odnětí svobody v rozmezí 8-12 let. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí tuto zásadní změnu situace vzniklou plynutím času zcela pominul.

53. Ústavní soud však nepovažuje za dostatečný pro odůvodnění útěkové vazby ani druhý důvod uvedený Nejvyšším soudem a to, že stěžovatel "není vázán k pobytu na území České republiky". I když obecně jde o relevantní důvod, tento není v napadeném rozhodnutí dostatečně konkretizován. Sám Nejvyšší soud v předchozí větě odůvodnění svého usnesení zmiňuje, že stěžovatel v České republice žije a pracuje, má zde rodiče a vlastní rodinu jinde nemá, což jsou faktory, které spíše svědčí pro existenci vazeb stěžovatele na Českou republiku. Jiná fakta Nejvyšší soud v odůvodnění neuvádí. Z rozhodnutí tedy není jasné, na jakém základě Nejvyšší soud učinil závěr, že stěžovatel není vázán k pobytu na území České republiky. 

54. Nejvyšší soud ani nezkoumal další možné faktory relevantní pro uvalení útěkové vazby, které Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva zmiňují ve svých rozhodnutích (viz body 42-43 výše). 

55. Ústavní soud tedy uzavírá, že vzetí stěžovatele do vazby nebylo založeno na dostatečných důvodech a napadené odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za řádné a vyčerpávající. Ústavní soud připomíná, že jde o rozhodnutí, na základě kterého byl stěžovatel zbaven osobní svobody, což je vždy nutno považovat za podstatný zásah do základních práv člověka, a proto je nutno trvat na řádném posouzení všech relevantních okolností a tomu odpovídající kvalitu odůvodnění (viz bod 36 výše). 

56. Ústavní soud je dále toho názoru, že Nejvyšší soud chyboval, pokud o vazbě stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání, neboť to mělo za následek, že stěžovatel nebyl Nejvyšším soudem osobně slyšen a neměl příležitost se vyjádřit k důvodům vazby (viz níže). Stěžovatel si však na absenci svého slyšení Nejvyšším soudem nestěžuje a tudíž Ústavní soud tuto okolnost jako samostatný derogační důvod nebude uvádět. Je však nutno tuto otázku posoudit i v kontextu požadavků na dostatečné důvody a dostatečné odůvodnění vazebního rozhodnutí. Stěžovatel totiž ani neměl možnost se vyjádřit před soudem k důvodům o svém vzetí do vazby. Přitom obviněný má právo uvádět existenci konkrétních skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu a soudy tyto námitky musí zvážit (viz judikatura Ústavního soudu citovaná v bodu 42 výše). V dané věci však stěžovatel vůbec takovou možnost nedostal. 

57. O dovolání dne 22. 1. 2014 Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Na následné písemné a údajně i telefonické dotazy právního zástupce stěžovatele Nejvyšší soud nereagoval a bez předchozího upozornění rozhodl dne 5. 3. 2014 o vzetí stěžovatele do vazby opět v neveřejném zasedání. 

58. Ústavní soud dodává, že v nyní posuzované věci je zjevné, že kontradiktornost v řízení o rozhodování Nejvyššího soudu o vazbě by měla na kvalitu jeho rozhodnutí pozitivní vliv. Stěžovatel by například zcela jistě, tak jak činí v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že mu již hrozí trest odnětí svobody efektivně v maximální výši dvou let a tří měsíců. Ani z tohoto důvodu nemůže tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu obstát z hlediska respektování základních práv stěžovatele. 

59. Pokud jde o samotný požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, tak, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24). 

60. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325) Ústavní soud shledal, že i u rozhodování Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 trestního řádu je třeba trvat na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby. Pokud o vzetí do vazby rozhoduje dovolací soud v neveřejném zasedání, dochází tak k ústavně nepřípustnému omezení svobody obviněného.

61. Ústavní soud si je vědom pozdějšího usnesení sp. zn. IV. ÚS 4091/12 ze dne 10. 1. 2013 ve kterém jiný senát Ústavního soudu neshledal, že by Nejvyšší soud měl povinnost v rozhodování podle § 265l odst. 4 osobně vyslechnout osobu, kterou bere do vazby (bod 11) s odkazem na znění tohoto ustanovení, podle něhož se v řízení o dovolání při novému vzetí do vazby ustanovení o vazebním zasedání neužijí. Nicméně Ústavní soud považuje tento názor za rozporný s dřívějším právě zmíněným nálezem a na rozdíl od nálezu není usnesení formálně závazné (viz čl. 89 odst. 3 Ústavy ve spojení s § 58 zákona o Ústavním soudu). 

62. Ústavní soud ani neopomenul, že po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325) byl § 265l odst. 4 trestního řádu novelizován a bylo explicitně stanoveno, že při tomto rozhodování Nejvyššího soudu se ustanovení trestního řádu o vazebním zasedání neužijí. Nicméně toto znění nijak nevylučuje slyšení osoby, pouze stanoví, že se nekoná vazební zasedání. Nejvyšší soud však může obžalovaného slyšet ve veřejném zasedání, ve kterém projedná i jeho dovolání. Navíc je samozřejmostí, že novelou zákona nelze negovat ústavněprávní požadavek na slyšení osoby při vzetí do vazby. Ústavní soud dodává, že k nutnosti osobního slyšení obžalovaného při rozhodování podle § 265l odst. 4 dospívá i komentářová literatura (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3270).

63. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledává, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, neboť jeho vzetí do vazby nebylo řádně odůvodněno a nebylo podloženo dostatečnými důvody. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. června 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu                                                                                                                                                                                                   

 

2/ K náležitostem odůvodnění rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (uplynutí poloviny trestu):

 

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 380/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B. proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010 č. j. 1 Pp 27/2010-15, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 11. 2010 č. j. 2 To 343/2010-24, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení.



Výrok

Usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010 č. j. 1 Pp 27/2010-15 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 11. 2010 č. j. 2 To 343/2010-24 se zrušují. 


Odůvodnění

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010 č. j. 1 PP 27/2010-15 byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla - podle jeho tvrzení - Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci doručena dne 26. 10. 2010. Dne 11. 11. 2010 (prý) stěžovatel tomuto soudu doručil doplnění své stížnosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 11. 2010 č. j. 2 To 343/2010-24 byla jeho stížnost zamítnuta.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy obou stupňů - podle jeho tvrzení - totiž zamítly jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pouze z toho důvodu, že nebyla splněna formální podmínka výkonu poloviny trestu; právě při výpočtu jedné poloviny uloženého trestu však pochybily a dalšími podmínkami se již nezabývaly.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména ve dvou rovinách: 

1. Soudy obou stupňů provedly chybný výpočet vykonaného trestu na základě vadné interpretace zákonného ustanovení.

2. Soud druhého stupně zcela pominul klíčovou argumentaci obsaženou v doplnění stěžovatelovy stížnosti (srov. výše), čímž porušil zásadu dvojinstančního přezkumu.

Co se týká problematiky chybného výpočtu, stěžovatel uvádí, že výpočet poloviny trestu byl počítán z prostého součtu všech tří uložených trestů (to je 5 plus 2 plus 8), aniž by však byla zohledněna skutečnost, že část trestu z prvního odsouzení v délce 3 roky a 6 měsíců a 20 dní byla již vykonána. Z prvého výkonu trestu byl totiž stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 12. 2001 sp. zn. PP 907/2001. Z tohoto trestu mu zbývalo vykonat 1 rok, 5 měsíců a 10 dní.

Stěžovatel dodal, že podle § 91 odst. 4 trestního zákoníku je opětovně podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu možné po výkonu poloviny zbytku tohoto trestu. Zbytkem trestu se rozumí zbývající doba uloženého trestu odnětí svobody, kterou by si měl odsouzený ještě odpykat ode dne, kdy byl skutečně podmíněně propuštěn. Soudy obou stupňů tak měly podle stěžovatele počítat polovinu vykonaného trestu nikoliv ze součtu 5 plus 2 plus 8 roků, ale ze součtu jeden rok, 5 měsíců a 10 dní plus 2 roky plus 8 roků. V takovém případě by totiž byla formální podmínka výkonu jedné poloviny trestu splněna již v červnu 2010, tedy před podáním žádosti. Pokud tedy soudy obou stupňů postupovaly tak, že vyložily ustanovení § 88 odst. 1 ve spojení s § 91 odst. 4 trestního zákoníku shora popsaným způsobem, potom je nutné takový výklad považovat za interpretaci, jež vybočuje z ústavních mezí práva na spravedlivý proces. Stěžovatel je totiž takto vlastně nucen k tomu, aby si odpykal znovu již vykonanou část trestu, která je relevantní pro podání žádosti podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu z 8. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1707/07 (sic - pozn. red.), které je prý zčásti aplikovatelné i v jeho věci. 

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel konečně v tom, že ačkoliv tuto argumentaci uplatnil jak u okresního soudu, tak v doplnění své stížnosti adresované krajskému soudu, žádný ze soudů se jí nezabýval. Pokud odvolací soud zamítl jeho stížnost i s poukazem na to, že stěžovatelovo doplnění stížnosti neobdržel, nelze takovýto postup podle stěžovatele akceptovat, neboť on stížnost řádně doručil.

V doplnění ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2011 pak stěžovatel deklaroval, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.


II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku evidovaný pod sp. zn. 1 PP 27/2010. Zjistil, že stěžovatel podal dne 30. 8. 2010 návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 331 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (srov. číslo listu 1). Okresní soud v Šumperku si k tomuto návrhu vyžádal opis z evidence Rejstříku trestů (srov. číslo listu 5) a hodnocení Vězeňské služby České republiky k žádosti o podmíněné propuštění (srov. číslo listu 7). Při veřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2010 pak stěžovatel uvedl, že trvá na podmíněném propuštění, neboť jiné trestní stíhání se proti němu nevede, a má za to, že vykonal polovinu trestů z celkové výměry mu v současné době uložených. Následně bylo vyhlášeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010, založené ve spise pod č. j. 1 PP 27/2010-15, jímž jmenovaný soud rozhodl k návrhu stěžovatele takto: "Podle § 331 odstavec 1 trestního řádu, § 88 odstavec 1 písmene a) trestního zákoníku a contrario se žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody v trvání 8 roků z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 11. 2004, č. j. 23T 169/2003-335 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 4To 214/2005, v trvání 2 let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 1999, č. j. 1T 187/97-343 ve spojeni s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 5To 134/2000 a zbytku z trestu odnětí svobody v trvání 5 let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1996, č. j. 4T 52/94-131 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11, 6. 1998, sp. zn. 8To 486/97, zamítá.". 

Okresní soud v odůvodnění zejména uvedl: "Odsouzený (...) v současné době vykonává (...) trest odnětí svobody v trvání osmi roků ze shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích, dále v trvání dvou let ze shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a dále zbytek z trestu odnětí svobody v trvání pěti let ze shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Tyto tresty vykonává od 27. 9. 2004 při zápočtu vazby ve věci Okresního soudu Teplice sp. zn. 23T 169/2003 (vazba od 27. 9. 2004 do 25. 4. 2005). Dále mu byla započítána vazba v trestní věcí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4T 52/94 (vazba od 18. 5. 1998 do 17. 6. 1998) (...). [...] Podle § 88 odstavec 1 písmene a), odstavec 3 trestního zákoníku, po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem. [...] Jak již bylo uvedeno, odsouzenému byly uloženy tři tresty odnětí svobody v celkové výměře 15 let, tudíž polovina z takto uložených trestů činí 7 a půl roku. Tuto polovinu uložených trestů odsouzený při zápočtu obou shora uvedených výkonů vazeb vykoná dne 26. 2. 2012. Soud má proto za to, že odsouzený nesplňuje formální podmínku k případnému rozhodnutí o podmíněném propuštění, a to výkon poloviny z uložených trestů (při započtení výkonů vazeb), proto jeho žádost jako podanou zjevně předčasně, zamítl.".

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včas (26. 10. 2010) blanketní stížnost s tím, že ji odůvodní v co možná nejkratší lhůtě po obdržení písemného vyhotovení citovaného usnesení (srov. číslo listu 18); ve spisu doplnění uvedené stížnosti založeno není.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 343/2010-24 byla tato stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. V odůvodnění krajský soud zejména uvedl, že "přezkoumal napadené usnesení, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a po zhodnocení věci v neveřejném zasedání dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Odvolací soud rozhodl, i když písemné odůvodnění stížnosti neobdržel, když stěžovatel ani dobu téměř jednoho měsíce nevyužil. [...] Z obsahu trestního spisu bylo zjištěno, že ods. P. B. vykonává ve Věznici Mírov výše uvedené tresty v celkové délce 15-ti let. Tresty vykonává od 27. 9. 2004 při zápočtu vazby ve věci Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 23T 169/2003 (vazba od 27. 9. 2004 do 25. 4. 2005). Dále mu byla započítána vazba v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4T 52/94, a to od 18. 5. 1998 do 17 .6 .1998. [...] Dne 30. 8. 2010 byla Okresnímu soudu v Šumperku doručena žádost odsouzeného o podmíněné propuštění s tím, že odsouzený se domnívá, že polovinu z uložených trestů řádně vykonal. [...] Okresní soud se žádostí odsouzeného zabýval především z toho hlediska, zda již skutečně vykonal polovinu ze všech uložených trestů, a dospěl ke správnému závěru, že polovina doby z celkové uložených trestů, tedy 7 a 1/2 roku, uplyne až dnem 26. 2. 2012. Za této situace nebylo možno žádosti odsouzeného vyhovět, neboť nebyla splněna základní podmínka pro podmíněnépropuštění, tedy výkon poloviny uložených trestů.".


III.

Okresní soud v Šumperku se k ústavní stížnosti nevyjádřil a zaslal Ústavnímu soudu toliko příslušný spis. Vzhledem k poučení, které se mu dostalo, Ústavní soud předpokládá, že okresní soud s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na své rozhodnutí s tím, že s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí. 

Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).



IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu [1]; dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv [2] a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva [3].

V souladu s tím pak Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. 

1. Z pohledu relevantního podústavního práva dopadá na právě projednávanou věc zejména ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku. 

2. Citovaná ustanovení zní následně:

"§ 88

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

(1) Po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a

a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo

b) soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.

(2) Jestliže odsouzený za přečin prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba, může ho soud podmíněně propustit na svobodu i předtím, než vykonal polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody.

(3) Soud při rozhodování podle odstavců 1 a 2 přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem. Jestliže odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení.".



"§ 91

Společné ustanovení

(...)

(4) Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v § 88 odst. 4 po výkonu dvou třetin zbytku trestu. Opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné.".



V předmětné věci Ústavní soud důvod k posuzování ústavnosti citovaných ustanovení trestního zákoníku neshledal. Proto přistoupil k posouzení napadených rozhodnutí z hlediska komponentů dalších.

3. Co se týká posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu ty případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zda obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).

Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 9, a nález sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka rozhodnutí, svazek č. 28, nález č. 126). 

Konečně třetí skupinou jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva obecným soudem, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž týž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148). 

Vycházeje ze shora nastíněných zásadních východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily, proč v případě stěžovatele neaplikovaly ustanovení § 88 odst. 1 ve spojení s § 91 odst. 4 trestního zákoníku; se zřetelem i na závěry relevantní literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, I. díl, s. 956, 986) a s ohledem na skutečnosti, které plynou z vyžádaného soudního spisu, se (srov. např. číslo listu 5 a 7) nejeví být akceptovatelný jejich závěr, že stěžovatel ještě nevykonal polovinu z celkové doby uložených trestů. Z vyžádaného soudního spisu je totiž patrné (srov. též č. l. 5 a 7), že obecné soudy měly při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění relevantní informace o tom, že byl dříve z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let (který mu byl uložen rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1996 č. j. 4 T 52/94-131 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. 8 To 48/97) podmíněně propuštěn, a to usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 12. 2001 sp. zn. PP 207/2001. Ostatně samy soudy v napadených rozhodnutích hovoří (v souvislosti s trestem uloženým stěžovateli rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1996 sp. zn. 4 T 52/94 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. 8 To 48/97) o tom, že stěžovatel vykonává zbytek z pětiletého trestu odnětí svobody. 

Ústavní soud v této souvislosti dodává, že nedostatečné odůvodnění, a tím i nepřezkoumatelnost napadených soudních rozhodnutí, nemůže být "kompenzováno" ani tím, že krajskému soudu - jak uvádí - nebylo doručeno doplnění stěžovatelovy stížnosti. Je to totiž soud, kdo zná právo. Jinak řečeno, v citovaném spise nashromážděný materiál obsahuje dokumenty, které lze interpretovat tak, že pro účely zkoumání splnění podmínky uplynutí poloviny uloženého trestu umožňujícího podmíněné propuštění neměly soudy zohledňovat celou dobu uloženého pětiletého trestu odnětí svobody, ale toliko jeho zbytek, který si měl stěžovatel odpykat ode dne, kdy bylpropuštěn na svobodu ve smyslu § 91 odst. 4 trestního zákoníku.

Ústavní soud dovozuje, že pokud soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě neodůvodnily a nevysvětlily, proč pro účely posouzení splnění jedné z náležitostí umožňujících podmíněné propuštění nevycházely toliko ze zbytku trestu, o kterém samy hovoří, dopustily se libovůle, a tím i porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává. 

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než napadená rozhodnutí [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] zrušit. 

Ústavní soud však uzavírá, že svým rozhodnutím nijak nepředjímá řešení otázky, zda stěžovatel má nebo nemá být podmíněně propuštěn. Toto rozhodnutí závisí kromě uplynutí potřebné doby z uložených trestů na uvážení dalších okolností, což je plně v pravomoci příslušných soudů obecných.